Dojmy - Ninja: Legend of the Scorpion Clan

Život nindži ve feudálním Japonsku byl v mnoha ohledech velmi snadný. Například nikdy nemusel řešit poslední výkřiky módy, stačilo jedno černé pyžamo na pondělí, úterý, středu, čtvrtek… až neděli. Nindža pravděpodobně nikdy nehledal kuchyňský nůž, aby si mohl nakrájet chleba. Znalost přísně utajovaných technik boje, pomocí kterých dokázal znehybnit soupeře na místě, mu zajisté pomohla vyřešit nejeden spor s tchýní či neposednými dětmi, jež si mermomocí chtějí hrát s tatínkem, když on si zrovna potřebuje přebrousit katanu na večerní šichtu. Takové to bylo, když v Japonsku vládla rodina Tokugawa a sakury kvetly i ve stínech.

Desková hra Ninja: Legend of the Scorpion Clan (dále už jenom Ninja) nás zavádí právě do takových časů. Hráči si mohou ozkoušet pocit, jaké to je vplížit se potají do hradu hlídaného nespočtem stráží, tam vykonat nějaký ten "drobný" zločin a následně zase nepozorovaně zmizet pryč. Jestli vás to láká, přistupte blíže.

Výbava opravdového nindži

Hned po otevření krabice na vás dýchne orient. "Cikády zpívají a z věže se ozývá muezinovo Allah il Allah, ceny mírné, obsluha vzorná." Echm… dobře, to je jiný orient.

Základní herní deska představuje rozsáhlé japonské sídlo včetně přilehlých oblastí. Centrální část je rozdělena na dvě hlavní budovy obehnané vodním příkopem. Mapa má vyznačené oblasti, po kterých se následně budou pohybovat stráže i nindža se zrádcem (viz. níže). Vyznačeny jsou důležité body, jako kasárny či stanoviště hlídky. Celý herní plán má velmi příjemnou grafiku, tlumené barvy se ke zvolenému tématu hodí. Pokud ovšem bude panovat v herní místnosti přítmí, budete muset mhouřit oči tak, že rázem začnete připomínat rodilého Japonce. Což byl možná pravý záměr tvůrců, proč nakreslili trasy hlídek tak nezřetelně.

Jednotlivá herní kola se označují hezky udělaným lampionkem a stejný vám poslouží i k označení poplachu, který může v průběhu hry nastat zejména po objevení neopatrného nindži, jak se producíruje na střeše budovy a následně se marně snaží předstírat, že je chrlič.

Figurky nejsou příliš detailní a jsou takové… hnědé. Přesto ale nevzbuzují odpor ani znechucení, není to, jako kdybyste vzali dirigenta národního orchestru, přivázali ho k židli a nechali ho sledovat koncert Rytmuse. Tohle neurazí a nenadchne. Projde to vámi jako standardní oběd ze školní kantýny. Což je na druhou stranu škoda, člověk je už trochu zmlsaný a zejména hráči ameritrash her jistě rádi polahodí bulvu na krásně vyvedených figurkách. Tady je člověk spíše vděčný, že má alespoň něco.

Celá hra se řídí kartami a v krabici jich najdete pořádný paklík. Jejich grafika je již o něco lepší, ale stále tomu jaksi chybí vnitřní jiskra. Při hře se tak budete častěji řídit názvem karty, než samotnou ilustrací, ty až příliš splývají.

Dále najdete v přehledném insertu destičky s úkoly pro nindžu (a zrádce), zástavy pro hráče a hlavně bloky s natištěnou mapou. Je to ta samá mapa, která je na hlavním hracím plánu, jen tady je oproštěna o ilustrace a stává se tak nástrojem pro chladný kalkul dvou znepřátelených stran. Celá hra se totiž hraje na skrytý pohyb.

Jedné noci, poctil mě návštěvou zloděj…

Jeden až dva hráči hrají za stráže hradu a snaží se dopadnout vetřelce a jeden až dva hráči hrají za nindžu (a zrádce) a snaží se nebýt dopadenými vetřelci. Nindža se zrádcem se pohybují skrytě, za standardních okolností nemají figurku na plánu. Místo toho si zakreslují svoji polohu do soukromých map. Pokud chtějí přelézt zeď pomocí provazu, projít skrz tajnou chodbu, či se nepozorovaně proplížit kolem stráží - musí na to zahrát speciální kartu. Obránci hradu se pak snaží ze zahraných karet vydedukovat, kde by se asi tak mohli zločinci nacházet a pomocí svých karet přemísťovat jednotky a hlavně naslouchat. Naslouchání je jednou z nejúčinnějších zbraní strážců hradu. Nindža (a zrádce) se totiž mohou pohybovat až o tři pole, což dělají rádi, neb je trochu tlačí čas. Ale čím rychleji se pohybují, tím větší hluk dělají a stráže je mohou zaslechnout. Funguje to velice jednoduše. Například: pokud se nindža pohnul o tři pole, tak kdokoliv o stejný počet polí od něj (to jest tři) ho může slyšet a pokud strážci hradu zahrají příslušnou kartu poslouchání právě na takovou hlídku, musí nindža oznámit, že tam někde něco (někdo) šustí. Stráže se pak okamžitě dávají do pohybu a pročesávají oblast. Nindža v tu chvíli musí zmizet jak peníze z rozpočtu na stavbu české dálnice. Pokud by byl objevem, stráže hradu si nebudou brát servítky a pokusí se ho zabít (zahrát kartu zranění). I pokud by nindžu nezabili, v celém hradu bude poplach a strážci mohou budit posily z kasáren a každé kolo dobírají na ruku další karty, které jim zvyšují šanci.

Nindža tedy musí za každou cenu utajit svůj pohyb po mapě, musí na to být plně soustředěn a nebude to mít vůbec jednoduché. Tohle je opravdová výzva!

Hráč, který se chopil role obránců hradu, si totiž na začátku hry zanesl do své tajné mapy, kde jsou jaké lokace, včetně několika spících stráží a nastražených pastí. Vetřelci musí v hradu pátrat právě po určité lokaci a i když se jim ji podaří objevit (a tím splnit svůj záškodnický úkol) musí se dokázat dostat z mapy pryč. Jedině tak se mohou pasovat na pravé stínové bojovníky.

Komu chutná suši

Hra je určena pro dva až čtyři hráče. Ale nejvíce si ji užijete ve dvou či třech. Je totiž ideální, když hradu vládne jen jeden pán, který se může plně soustředit na nahánění protivníka a nemusí se s nikým dělit o moc. Na druhou stranu - nindža a zrádce mají samostatné balíky karet s často unikátními možnostmi a tak je přímo záhodno, aby je hráli dva různí lidé. Ideální počet hráčů je tedy tři, ale ve dvou to zvládnete také. Ve čtyřech se partie už trochu natahuje a ztrácí na dynamice.

Pro hru Ninja je důležitá schopnost vcítit se do role nindži, který se plíží podél zdí a užít si tajné plánování svého postupu. Záškodníci to nemají vůbec jednoduché, protože stráží je na plánu hodně a s neopatrností mohou přibývat. Ale je to výzva a zejména hra za nindžu či zrádce je velmi zábavná. Stráže to mají ze začátku trochu nudnější, protože na plánu se zdánlivě nic neděje a často trvá několik kol, než o sobě dají padouši vědět. Ale pak se to rozjede i pro ně. Přesto bych doporučil tuto roli zkušenějším hráčům, na rozdíl od pána s lyžařskou maskou na hlavě, jehož part zvládne i hráč standardně deskovým hrám neholdující.

Karty sice obsahují anglický text, ale ve hře je jich jen několik druhů a tak často stačí, aby jeden angličtinář s nimi seznámil ostatní. To je jistě také nesporná výhoda této hry. Dalším plusem může být rozumná herní doba, která se pohybuje okolo jedné hodiny. Není to tak makabrózní jako například Letters from Whitechapel, která je mechanismy podobná.

Hra se dá doporučit i jako doplněk již existující sbírky, kde si jistě najde své místo mezi většími hrami. V podstatě se jedná jen o jeden velmi dobře zpracovaný mechanismus, který ale hned neomrzí a hra neztrácí na atmosféře ani po opakovaném hraní. Ninja je více než doporučeníhodný, v současnosti patří mezi nejlepší hry se skrytým pohybem a věřím, že pro mnohé z vás bude dokonce tou nejlepší.

Zhan Shi