Dojmy - Ascension: Storm of Souls

Samael padl a jeho stoupenci jsou roztříštěni po okolí. To jim však nebrání znovu spřádat své temné plány. Poutníci a cestovatelé z Arhy vypráví o zmatku, který vládne v posmrtném životě.Kythis, strážce brány, který pouštěl odsouzené duše do konečného místa odpočinku, zmizel. Sám Samael ho před svou porážkou propustil z jeho odvěké služby. Polobožské stvoření se nyní schovalo svým tvůrcům a nehodlá se vrátit ke svému věčnému údělu. Na nebi se objevuje mrak, jenž miliony hlasů umlčí ostatní svět. Na oltářích se znovu obětuje a kultisté i fanatici předpovídají nadcházející zúčtování. Nazývají ho Bouře duší…

Do takového světa nás přivádí karetní hra společnosti Gary Games pro 1 až 4 hráče Ascension: Storm of Souls. Jedná se o hlavní hru druhého příběhového cyklu, první cyklus tvořila základní hra Ascension: Chronicles of Godslayer a rozšíření Ascension: Return of the Fallen. Pokud jste teď trochu zmatení, nezoufejte, způsob dělení her Ascension působí možná trochu zvláštně. Přestože se jedná o klasickou deckbuilding hru, inspiruje se systém vydávání samostatně hratelných rozšíření hrou Magic: the Gathering (odkaz na tuto hru uvidíte vícekrát, proto dále jen M:tG). Vychází tedy příběhové celky nebo cykly, které tvoří (jak se zatím zdá) jedna hlavní hra pro 1-4 hráče a následně rozšíření pro 1-2 hráče, které lze dobře spojit s hrou hlavní a vytvořit tak možnost hry až v šesti hráčích. Karty se samozřejmě dají kombinovat dle libosti, ale nedoporučuje se prostě spojit balíčky karet, tím by vznikl příliš velký balíček s rozbitými kombinacemi karet. Na oficiálních stránkách hry však hráči mohou najít návody na sestavení optimálních balíčků, a to jak oficiální od firmy Gary Games, tak od ostatních hráčů.

Co přináší bouře duší?

V krabici Ascension: Storm of Souls najdeme 200 karet, herní desku, 50 krystalů a pravidla. Hra také obsahuje pěkně řešený insert, stejně jako předchozí hry. Karty se dají příjemně rozdělit a drží v insertu. Už jsem chtěl jásat, ale po obalení již karty nešlo v krabici pohodlně uložit. Ačkoliv jsem na internetu viděl množství fotografií, kterak mají v insertu lidé uložené karty v obalech, zkrátka se mi nepodařilo karty uložit, aniž bych při tom byl nucen ohýbat karty (pozn. používám obaly FFG standard card game). Pokud máte nějakou radu, jak do insertu karty vtěsnat, neváhejte a napište mi to prosím do komentáře. Samozřejmě chápu, že ne každý hráč své karty obaluje, ale když už si dali ve společnosti Gary Games záležet a dokonce vydali pro Ascension vlastní obaly, mohl tomu být insert přizpůsoben. Mrzí to obzvlášť, protože insert je dobře řešen a karty si o uložení v něm přímo říkají.

Karty samotné jsou velmi pěkné. Oproti původní hře se změnil materiál, na kterém jsou karty tisknuty. Karty mají na omak velmi zvláštní strukturu. Jako kdyby byly namazány voskem. Samozřejmě je to pouze dojem, pochybuji o tom, že by si někdo dal tu práci a voskoval karty (je to vůbec technologicky možné?). Jedná se o stejný rozměr, který byl použit už v prvním rozšíření Ascension: Return of the Fallen. Ten se oproti první edici první hry Ascension: Chronicles of Godslayer změnil. V obalech rozdíl není poznat, bez nich je však rozdílná velikost karet patrná. Někomu by to mohlo při spojení her vadit, jiní tento rozdíl ignorují s poznámkou, že si hráč možná všimne, ze které hry pochází karta na vrchu balíčku, ale už nemůže určit, o kterou kartu jde. Gary Games tento drobný prohřešek napravili druhou edicí první hry, která je dle zpráv společnosti materiálem i rozměry shodná s dalšími dvěma hrami.

Hrací deska je velmi pěkně provedená a rozložení karet je na ní příjemně znázorněno obrázky odpovídajících karet. Je to klasická herní deska z pevnějšího materiálu, který se běžně používá pro hrací plány v deskových hrách. Deska není ve skutečnosti potřeba, ale je to velmi milý přehled a osobně s ní hraji rád. Dodává to hře punc něčeho ještě většího. Bohužel je oproti kartám a krystalům méně skladná, při cestování tedy nejspíš necháte desku doma. Vyloženou radostí jsou pak krystaly cti (honor) ve dvou velikostech a barvách. Menší průhledné krystaly mají hodnotu jedna, zatímco velké rudě zbarvené krystaly mají hodnotu pět. Oproti všem žetonům, kostkám a pravidelným tvarům jsou krystaly příjemným oživením, podobně, jako tomu bylo u hry Thunderstone, kde karty zkušeností nahradily plastové miniaturní hromové kameny. Jde sice o drobnost, ale hráče taková věc umí náležitě potěšit.

Trochu jiná hra

Už první hra série - Ascension: Chronicles of Godslayer vyvolala svým vzhledem protichůdné reakce. Zatímco na jedné straně stála velká skupina hráčů, kterým se grafický styl vyloženě nelíbil, na druhé straně byl dostatečně velký zástup lidí, kteří oceňovali odlišnost a originalitu ilustrací. Je to dáno netradiční technikou i výjevy, které jsou u této hry zvoleny. Povětšinou jsme si zvykli na dokonalé kresby z karetních her od Fantasy Flight Games nebo z M:tG. Ascesion tak na někoho působilo až nepatřičně či dokonce odpudivě. Je to podobné jako v případě produkce společnosti Flying Frog Company. Jejich fotografický styl se hráčům buď líbí, nebo ne. Jenom málokdy se k němu někdo staví neutrálně. Musím se přiznat, že já spadám do kategorie hráčů, kteří si kresby vyloženě užívají. Právě jejich netradiční vzhled ve spojení s příběhem hry mne zaujal a považuji ho za příjemnou změnu. Promítá se zde klasické fantasy, steampunk, horror a biblická tématika.

Zatímco některé kresby jsou jasně čitelné, jindy jde o značně abstraktní díla a podobné je to i s vyzněním. U některých se člověk pousměje mírné vizuální humornosti, při pohledu na jiné však člověku přijde na mysl dílo švýcarského surrealisty H.R. Gigera. To vše vytváří ojedinělý vizuální mix navozující velmi zajímavý dojem. Také tzv. flavor texty (texty nesouvisející s herními mechanismy, ale dotvářející atmosféru) na kartách jsou nápadité a některé z nich také nepostrádají špetku (někdy trochu morbidního) humoru.

Svět na rozcestí

Design karet je jednoduchý a přehledný. Hráč vidí na první pohled vše potřebné, především díky velkým ikonám ceny karty a rozumně velkému písmu schopností karty. V pravém horním rohu je cena karty udávaná buď trojúhelníkem (runy) nebo rudým kruhem s mečem (síla). V levém dolním rohu mají některé karty hvězdu označující množství cti, která se ve hře rovná vítězným bodům. Uprostřed karty jsou její vlastnosti, tedy zda dává hráči runy, sílu, vítězné body či možnost vykonat nějakou akci. V pravém dolním rohu karty je pak symbol edice a dle barvy je možné určit počet kopií této karty ve hře.

Hra má velmi jednoduchá a jasně napsaná pravidla. Hráči se zkušenostmi s hrami postavenými na deckbuildingu nebo principech M:tG se zorientují během krátké chvíle. Základní pravidlo deckbuildingu je samozřejmě zachováno i zde - jakmile doberete karty ze svého balíčku, vytvoříte si nový zamícháním toho odkládacího. Existují 4 druhy karet - hrdinové (hero), konstrukty (construct), příšery (monster) a nově představené události (event). Hrdinové, konstrukty a události navíc existují ve čtřech barvách (frakcích). Hrdinové jsou jednorázové karty, které vyložíte, vyhodnotíte jejich schopnosti a na konci kola je odložíte na svůj odkládací balíček. Konstrukty fungují obdobně jako hrdinové pouze s tím rozdílem, že je na konci svého kola necháváte vyložené před sebou (jde o tzv. permanent kartu). Příšery nemůžete získat do svého balíčku karet, když je ale porazíte, získáte odměnu (reward) v podobě krystalů cti. Některé příšery vám navíc dávají i trofej (trophy). Kartu příšery s trofejí si necháte vyloženou před sebou a můžete její trofej buď použít ihned, nebo ve kterémkoliv svém dalším kole.

Trochu specifické jsou zde dvě karty, které jsou od začátku volně k dispozici všem hráčům. Kultista dá hráči za každé dvě síly jeden krystal cti, funguje tedy jako jakýsi bouchací panák (kdo by si nechtěl praštit do kultisty, že? :). Další novou kartou je fanatik, který za tři síly dá stejně jako kultista jeden krystal cti, zároveň si ho ale hráč vezme před sebe pro jeho trofej. Ta se různí dle aktuální události. Událost je karta, která částečně mění pravidla ve hře. Kdo hrál M:tG, vzpomene si možná na velké karty různých dimenzí (tzv. planescape), které pozměňovaly podmínky hry. Události působí podobně. Vždy je na nich napsáno, jaký mají efekt a zároveň mají popsanou trofej (event trophy). Tu je možné získat právě poražením fanatika.

I příprava hry je rychlá a jednoduchá, obzvlášť pokud využíváte možností insertu mít oddělené jednotlivé balíčky karet. Nejprve si hráči připraví herní plán (tento krok je volitelný, jak jsem zmínil výše, herní plán není pro hru nezbytný). Na vyznačená místa na herní desce si připravíme balíčky karet Mystic, Heavy Infantry, Cultist a Fanatic. Každý hráč si vezme jeden startovní balíček. Ten je tvořen osmi kartami Apprentice (+1 runa) a dvěma kartami Militia (+1 síla). Každý hráč si vezme do ruky pět karet. Následně se zamíchá balíček ostatních karet, který obsahuje hrdiny, konstrukty, příšery a události a vyloží se vrchních šest karet. Tyto karty jsou momentálně k dispozici. Hráči se střídají v kolech, ve kterých mohou za sílu a runy karet z ruky nakupovat karty z prostřední řady šesti karet (ty se okamžitě doplňují), nebo některou ze čtyř karet, které jsou od začátku volně k dispozici. Hra končí ve chvíli, kdy se doberou všechny krystaly cti. Poté hráči sečtou čest všech karet ve svém balíčku a přičtou čest uloženou v krystalech. Vítězí hráč s nejvyšším množstvím cti.

Vzhůru do zbraně

Herní systém by se dal nejlépe popsat jako kombinace deckbuildingu a správy karet s velmi omezenou mírou konfliktnosti a interakce. Míra ovlivnění M:tG asi nikoho nepřekvapí, když je hlavním tvůrcem hry Justin Gary, jeden z předních hráčů této karetní hry.  Je to zvláštní, ale přestože je zde interakce mezi hráči omezena na minimum, vůbec mi to nevadilo a dokonce mi připadalo, že s ostatními hráči neustále „hraji“. Nenastala zde situace z některých euro her, kde má hráč pocit, že hraje po celou dobu sám a jediný rozdíl oproti hře v jednom je, že si na konci všichni sečtou body a nejvyšší počet vítězí. I zde se na konci počítají vítězné body a opět vítězí ten, kdo jich získá nejvíce. Přesto hráč nemá pocit osamocenosti ve hře. Nepochybně je to dáno herním časem, který se průměrně pohybuje někde mezi dvaceti až třiceti minutami na hru, ačkoliv ve více hráčích se může ještě o něco protáhnout.

Hra si drží svižné tempo ve dvou i třech hráčích. Ve čtyřech je již trochu delší, ale pořád velmi příjemná, ačkoliv se prodlužuje doba čekání na tah. Představa, že hraji s rozšířením v pěti či šesti hráčích (jak umožňují pravidla), si vpravdě nedovedu zcela dobře představit. Hra by se protáhla již zcela neúměrným způsobem. Spíše bych hráčům doporučil domluvit se na uspořádání menšího turnaje, ve kterém se rozdělí na dvojice či trojice a postupně se prostřídají. Pokud vlastní hráč původní hru nebo rozšíření, není takové hraní vůbec problém. A to jsem ještě nezmínil solitér variantu. V té zůstává vše jako v původní hře, pouze se postupně každé kolo dvě karty odloží na hromádku hry. Pokud získáte více cti než hra, vítězíte. Díky rychlosti (cca 20-30 min) dobře zabaví i tato varianta (mám momentálně nahráno k deseti hrám). Jak si tedy poslední přírůstek do rodiny Ascension stojí? Velmi dobře! Hledáte-li méně konfliktní, ale svižný karetní deckbuilding, který v mnoha ohledech připomíná oblíbenou hru svého tvůrce Garyho, má jedinečný grafický design a jde hrát velmi dobře v jednom stejně jako ve čtyřech hráčích, volbou Ascension: Storm of Souls se nedá naprosto nic pokazit.

A jestliže nemáte ještě Ascension dost, dočkáte se zítra dojmů z prvního rozšíření Return of the Fallen. ;-)

Představení hry - Penny Arcade The Game: Gamers vs. Evil

Dnes si prohlédneme novinku na poli deckbuildingových karetních her – Penny Arcade The Game: Gamers vs. Evil.

Nejdříve se však podíváme kousek zpátky do herní historie. Deckbuilding, tedy herní mechanismus, ve kterém si hráč staví svůj herní balíček karet během hry, povětšinou z nabídky karet společné pro všechny hráče, byl přes svou známost i uplatnění ve hrách (např. Arcana) dlouho poměrně okrajovou záležitostí. Skutečný boom zažil až v roce 2008, kdy byl představen Dominion, jenž byl postavený čistě na tomto systému. Po velkém úspěchu rychle následovaly další hry, které se Dominionem více či méně inspirovali. Na svět tak přišel Ascension, Nightfall, Resident Evil, Thunderstone a další. Všechny tyto hry měly i přes různou náplň jedno společné, a tím bylo vážné pojetí tématu. Tomu se Penny Arcade vymyká a přináší odlehčenou humornou hru.

O čem je hra a co najdu v krabici?

Penny Arcade The Game: Gamers vs. Evil od společnosti Cryptozoic Entertainment (mimo jiné tvůrci karetního World of Warcraft) je hra pro 2 až 4 hráče a vychází z komiksu Penny Arcade, který humorně glosuje dění ve světě videoher (povětšinou), u nás však není natolik rozšířen, jako je tomu třeba v USA. Všechny postavy, ilustrace i humor vychází z tohoto komiksu a kdo jej zná, může hře už teď přidat významné kladné body. Právě v návaznosti na svou předlohu se ve hře vyskytují karty, které svým obsahem nejsou zrovna určeny nejmenším hráčům (např., karta „Scrotum“ – česky šourek).

Ve velké a pevné krabici o velikosti 31x31x8 cm naleznete 412 karet, pravidla a jednu dvacetistěnnou kostku. Plastový vnitřek je rozdělen na několik částí pro uložení karet a pro základní hru je značně naddimenzovaný (viz. foto vpravo), ale u deckbuildingových her se většinou na rozšíření nečeká příliš dlouho.  Pozitivní zprávou je, že se karty do přihrádek vejdou i po obalení. Méně pozitivní je absence oddělovacích karet, které by urychlily přípravu, v krabici je pouze ve středové části obrázek navrhující optimální rozdělené karet do přihrádek, který sice pomůže, ale u červených a zelených karet je až příliš obecný. Na druhou stranu není karet tolik, aby musel hráč hodinu hledat určitý typ karty, přesto by oddělovače příjemně potěšily.

Boj hráčů se zlem začíná

Hra samotná se dá svou obtížností přirovnat k Dominionu. Stejně jako v něm, i zde vítězí hráč, který má na konci hry ve svém balíčku nejvíce vítězných bodů (červené karty a karty bossů). Na začátku hry si každý hráč vybere postavu, za kterou bude hrát. Postavy se od sebe mírně liší počtem a druhem startovních karet a také zvláštní schopností, ale žádná z těchto schopností nebo zvláštních karet nepůsobí silněji než ostatní. Na hře pracovalo několik lidí, kteří se dříve podíleli na vývoji Magic: The Gathering a následně na karetní verzi World of Warcraft, což se pozitivně promítlo na vyváženosti karet a množství strategií k dosažení výhry.

Hráč si každé kolo dobírá do ruky šest karet a na konci svého tahu všechny použité, nakoupené i nevyužité karty odkládá a bere si nových šest. Jakmile dojde dobírací balíček, zamíchá všechny své odložené karty a vytvoří tak nový dobírací balíček. Ve hře jsou dvě měny – tokens (žetony), za které si hráč kupuje zelené karty a power (síla), za kterou si hráči kupují červené karty. Interakcí hráčů se dá hra opět přirovnat k Dominionu, je možné na ostatní hráče útočit pomocí karet s tzv. PvP attackem (PvP = Player vs Player, tedy česky Hráč proti hráči) a lze se jim bránit kartami s PvP defense. Nebráněnými útoky se hráčům do balíčků dostávají karty Pax Pox, které kromě „plevelení“ balíčku znamenají při konečném vyhodnocení minusové vítězné body.

Zajímavým prvkem jsou Bossové, což jsou v zásadě velmi silné jedinečné karty, které získáváte náhodně při poražení jednoho ze dvou bossů (ve skutečnosti si tyto karty kupujete za žetony a sílu, stejně jako všechny ostatní). Některé tyto karty dávají jasný jednorázový bonus při zahrání, jiné si necháte vyložené před sebou se stálým efektem a pro zahrání dalších je třeba hodit si dvacetistěnnou kostkou ke zjištění výsledného efektu. Hra končí ve chvíli, kdy je dobrána poslední karta jednoho ze dvou Bossů, nebo je dobráno šest libovolných balíčků (vyjma karet Pax Pox). Podrobná pravidla naleznete na konci článku v odkazech, stejně jako hezky zpracovaná naučná videa tvůrců (oboje anglicky).

Jaké to je a pro koho to je?

Penny Arcade The Game: Gamers vs. Evil je vhodná pro hráče, kteří si chtějí zahrát časově i pravidly méně náročnou hru s odlehčeným tématem. Herní doba je 30 minut až 1 hodina a to ve dvou, třech i čtyřech hráčích a po první hře a seznámením se s pravidly se významně snižuje. Text na kartách není nijak náročný a po prvním zahrání budete téměř všechny znát zpaměti.

Karet je v krabici dost pro uspokojivou znovuhratelnost i herní variabilitu (k tomu také pomáhá možnost náhodného výběru karet, které budou mít hráči během hry k dispozici), ale stále se jedná o jednoduchý deckbuilding, který si zahrajete s přáteli ve volné hodině, ale nepůjde o velkou hru, která zaplní celý herní večer. Pokud přemýšlíte o deckbuildingové karetní hře a hledáte jiné než vážné téma, je Penny Arcade dobrou volbou, která pravděpodobně nebude aspirovat na nejlepší hru, kterou jste hráli, ale budete se k ní rádi vracet, stejně jako se hráči vrací k Dominionu, Thunderstonu a dalším.

Odkazy:

Pravidla hry

Video obsahu krabice

Video tutoriálu 1

Video tutoriálu 2
Komiks Penny Arcade

Jeden za všechny, všichni za jednoho! - Recenze hry The Three Musketeers

Kdo by neznal slavný román Alexandra Dumase Tři Mušketýři (a kdo to opravdu nezná, ten ihned přestane číst a běží si do knihovny doplnit vzdělání). Příběh hrdinství, odvahy, intrik a hlavně přátelství čtyř hlavních hrdinů D’Artagnana, Athose, Porthose a Aramise je dnes již legendární knihou, kterou by si neměl nechat ujít žádný milovník dobrodružných románů a pro náctileté chlapce je stejnou povinností jako kniha Dospíváme v muže. A jelikož se u nás hojně promítala její filmová zpracování (tím nemyslím to americké s Charliem Sheenem), není důvod se vymlouvat na neznalost.

Kde se vzala tu se vzala (Essen ’09)

Bylo nebylo, courali jsme se takhle s Diem a Radkem (rbx) veletrhem v Essenu, když nám do oka padl stánek firmy Sirius. No, abych to uvedl na pravou míru, do oka nám nepadl ten stánek, ale pohledná slečna, která u něj stála. Přistoupili jsme tedy blíže, abychom vyzvěděli, co nám může nabídnout (za hry) a kromě milého úsměvu se nám dostalo i informací právě o hře Tři Mušketýři. Zahrát jsme si už nemohli, bo anglické kopie byly zabrané, ale slečna nám přivolala jednoho z tvůrců hry, který se ochotně a se zápalem začal věnovat představování svého „dítěte“.

Nutno říci, že prezentace hry na takovémto veletrhu má velkou váhu. Když vám hru vysvětluje upravený energický francouz (s milým přízvukem, díky kterému získá věta „He’s got more dice, because he’s D’Artagnan!“ legendární rozměr, zvlášť když po ní začne pískat melodii z filmu), přistupujete k ní hned jinak, než když u nejmenovaného českého stánku vidíte veleslavného designéra s mastnou hlavou. Po krátkém a zábavném demu jsme si bez rozmyslu koupili krabici a běželi na pokoj si zahrát. Tak jsem díky milé litevské slečně objevil svou novou oblíbenou hru.

Obsah krabice

Nutno říci, že na první pohled krabice moc lákavě nevypadá – zastaralý design, neatraktivnost, člověk čeká, že na něj vypadne euro, které si z mušketýrů bere jen název. Opak je pravdou, čtěte dále! V krabici naleznete herní plán, figurky mušketýrů a kardinálových noshledů, kostky, žetony a karty.

Herní plán je barevný, přehledný a je v něm dost prostoru pro figurky, což je vždycky plus. Figurky jsou z tvrdého plastu, středně detailní. Nic extra, ale haluz to také není, vyloženě si žádají o nabarvení (i z toho důvodu, že Rochefort mezi standardními gardisty někdy snadno zapadne). Kostek dostanete celkem osm, čtyři pro kardinála a čtyři pro mušketýry. Karty jsou standardní velikosti, na kvalitním papíře a s hezkou grafikou, nic extra počítačového a zároveň žádná dětská kresba, zkrátka mají takovou románovou atmosféru. Textu moc neobsahují, takže i neangličtináři s hrou nebudou mít problém (mušketýři karty nepoužívají vůbec, pouze kardinál).

Příběh a cíl hry

Kdo četl román, jistě si pamatuje cestu mušketýrů do Anglie pro královniny klenoty, které darovala vévodovi z Buckinghamu jako důkaz své lásky. Právě tato epizoda tvoří pozadí hry – až čtyři hráči přijíždějí před Louvre a musí královně doručit náhrdelníky dříve, než začne ples, na který si na králův rozkaz má náhrdelníky vzít. Za celým komplotem samozřejmě stojí šedá eminence kardinál Richelieu, který chce královnu zdiskreditovat v očích krále. Toho hraje další z hráčů a snaží se mušketýrům zabránit v jejich cíli. Hra je tedy semikooperativní a s časovým omezením – mušketýři vyhrávají pokud donesou včas náhrdelníky, kardinál vyhrává, pokud náhrdelníky najde nebo pokud mušketýři nestihnou svůj úkol splnit včas.

Stručně k pravidlům

Poté co si hráči rozdělí role, obdrží mušketýři počáteční vybavení, kardinál si rozestaví své gardisty do předem určených pozic a mušketýři si mezi sebe rozdělí náhrdelníky. Jen jeden z mušketýrů totiž nese pravé náhrdelníky, zbytek má pouze padělky a slouží jako volavky na kardinála, který tak musí odhalit nositele pravých náhrdelníků. Mušketýři začínají na jednom konci herního plánu a jejich úkolem je projít celým Louvrem až do tanečního sálu dříve, než se královna setká s králem. Taneční sál je rozdělen na pole, po kterých královna postupuje. Když dojde na pole č. 15, hra končí a mušketýři prohrávají. Herní plán je rozdělen na místnosti, z nichž některé obsahují truhly, kde mohou muškatýři získat cenné vybavení a některé naopak slouží jako vstup pro kardinálovy služebníky. A co by to bylo za dobrodružnou hru bez tajných chodeb, které spojují některé místnosti v paláci.

Velmi zajímavý je mechanismus, který určuje pořadí hráčů. Na začátku každého kola se otočí karta, na které je napsáno pořadí tahů jednotlivých hráčů a počet polí, o které se královna na konci kola přiblíží králi (viz obr. nalevo). Když je na tahu mušketýr, může se pohnout až o dvě místnosti, cestou může brát vybavení z truhel a používat vybavení, které již vlastní. Pokud skončí na poli, kde se nachází jiný mušketýr, může s ním měnit vybavení a náhrdelníky (každý mušketýr ale musí mít vždy jeden náhrdelník). Pokud přijde do místnosti s kardinálovým služebníkem, dojde k souboji.

Tah kardinála probíha trochu odlišným způsobem – kardinál má vždy na pořadové kartě napsán počet akcí, které má v daném tahu k dispozici a zároveň si jednou za tah bere speciální kartu, která mu umožňuje získat více akcí, použít tajnou chodbu, spustit mříž mezi místnostmi a mnoho jiných vychytávek. Akce může kardinál využít k pohybu svých služebníků nebo k přivolání posil. Ty se objevují ve speciálních místnostech na ploše a blokování těchto míst je jednou z rolí mušketýrů – pokud se na tomto místě mušketýr nachází, nemůže tam kardinál povolat služebníka. K dispozici má jak své standardní gardisty (jsou slabí a bojují stylem „nás mnógo“), tak Rocheforta (střílí z pistole) a Milady de Winter, která může svádět mušketýry a donutit je ukázat kardinálovy své náhrdelníky.

Souboje se vyhodnocují pomocí kostek ala Nexus Ops – mušketýři mají dvě kostky a zasahují na 4+, gardisté mají jednu kostku a zasahují na 5+, přičemž mušketýři mají tři životy (Porthos 4 „‘cos he’s a big guy!“, jak řekl francouz), kardinálovy pohůnci jen jeden. Každý mušketýr má navíc nějakou speciální schopnost (vše je přehledně znázorněno na kartách, nemusíte tudíž hledat v pravidlech). Boje probíhají, dokud není jedna ze stran eliminována. Pokud je eliminován mušketýr, je omráčen a královna se posune o jedno pole kupředu. Pokud v místnosti zůstal nějaký kardinálův slouha, může mušketýra prohledat a pokud nebožák nese pravé náhrdelníky, hra končí vítězstvím kardinála. Pokud ne, mušketýr se v dalším tahu vzpamatuje a je připraven na další akci (vynechává však jedno kolo).

Upozornění: Milady se nepíchá! Milady je prostě jen otravná (pokud je v místnosti s mušketýrem, může ho svádět – pokud hodí 4+, musí jí mušketýr ukázat svůj náhrdelník) a nejlepší metodou proti ní je útěk nebo výměna náhrdelníků s jiným mušketýrem (ke zmatení kardinála).

Tímto způsobem mušketýři postupují Louvrem. Cestou získávají i vybavení, které jim umožní používat tajné chodby, léčit se, rychleji se pohybovat, vyhýbat se soubojům, zavřít dveře mezi místnostmi atd. Ale pozor, v některých truhlách mohou být i pasti, které mušketýra zpomalí nebo mu seberou život. Jako zpestření ma také každá strana jednu kartu (Cardinal’s Call pro kardinála a One for all, all for one! pro mušketýry), kterou mohou použít jednou za hru a pohnout všemi svými figurkami.

Dojmy ze hry

Ač hra pravidlově jednoduchá (nebo právě proto), nabízí Mušketýři velkou porci zábavy, k čemuž také velkou měrou přispívá složení herní skupiny. Výkřiky v hrůzostrašné francouzštině (sakrrbléé!, touché! atd.), připomínání, že Milady se nepíchá, rvačka o to, kdo bude hrát Pornose... Zkrátka není to hra pro suchary. Pokud se ale u hry chcete pobavit, Mušketýři vás určitě nezklamou. V současné době máme vyrovnaný poměr výher kardinál : mušketýři, přičemž hra za kardinála je o něco obtížnější (alespoň z mého pohledu mušketýra). Kardinál musí vypozorovat, který z mušketýrů nese náhrdelník a rozhodnout se, jak rozeskupit své síly. Mušketýři naopak musí blafovat a nechat kardinála co nejdéle hádat, kdo náhrdelníky nese.

S tím souvisí další aspekt hry – různé počty hráčů. Pokud hrají dva hráči, má kardinál nejtěžší úlohu, druhý hráč totiž ovládá všechny mušketýry a veškerá rozhodnutí dělá sám. Ale ve hře pěti hráčů již musejí být mušketýři sehraní, jelikož se musí domlouvat na strategii a výměně náhrdelníků, přičemž nesmí od stolu odejít! Kardinál tak může z jejich gest a dohadů vyzískat co možná nejvíc informací, odhadnout, kdy blafují a mění si např. bezcenné náhrdelníky atd. Obtížnost hry jde navíc posunout tak, že změníte místo, kde se královna setká s králem – pro otrlé mušketýry ho šoupněte na pole 12 a pak se ukáže, kdo z koho.

Na první pohled možná hra nevypadá moc variabilně, strategií se však nabízí mnoho: půjdou mušketýři každý zvlášť (a budou tak zranitelnější vůči vojákům a Milady, ale zároveň mají větší možnost blokovat vstupy gardistů) nebo po dvojicích (a kardinál tak rozdělí své noshledy jen na dvě skupiny)? Systém pořadí tahů znemožňuje strategii „všichni najednou“, jelikož nikdy netáhnou všichni mušketýři po sobě a nestane se tak, že by se vlny gardistů rozbíjely o mušketýrskou hráz. Kardinál naopak musí rozmyslet, jakou obrannou strategii zvolí – pozvolné slabé výpady a zpomalování postupu mušketýrů nebo šetření sil na velký útok? Kdy povolat posily, kdy zavřít bránu, kam povolat Rocheforta, kam Milady – kdepak, šedá eminence to nemá vůbec lehké. Díky kostkám zde samozřejmě náhoda hraje nezanedbatelnou roli, nikdy však není frustrující a pro mě pouze přispívá k napětí ze hry.

Herní doba se pohybuje okolo 30 až 45 minut a díky rozdělení karet jsou prostoje minimální, jelikož se hráči střídají s kardinálem a díky soubojům mohou hrát i v jeho tahu. Vše se navíc řeší rychle a na nudu není čas – hra je napínavá od začátku do konce.

Verdikt

Svižná a napínavá hra jednoduchá na pochopení, která skvěle vystihuje atmosféru románu – některé situace jsou k nezaplacení, třeba když Milady čtyři kola po sobě neúspěšně svádí Aramise, který byl jak známo mužem zbožným, měla to tedy předem prohrané J. Nehrozí předlouhé přemýšlení nad tahy a zároveň se nabízí dostatek strategických možností. Díky textové nezávislosti (pouze pro kardinála je trocha textu na kartách) je vhodná i pro neangličtináře. Pro mě osobně nejlepší nová ameritrash hra tohoto roku.

+ atmosféra

+ rozmanitost strategií

+ hratelnost v jakémkoli uvedeném počtu hráčů

+ snadno pochopitelná a zároveň propracovaná

+ bez prostojů

+ mnoho prostoru pro blafování

- pro někoho kostky (pro mě rozhodně ne – vliv asi jako v Nexus Ops)

- figurky jsou tvrdé, vyžadují šetrné zacházení, mohly by lépe stát, občas se povalí

- krabice mohla být o něco menší

- najít mezi kardinálovými figurkami Rocheforta je někdy obtížné

Hru můžete koupit zde.